Článek

Zády ke zdi

Důvody, které vedly k omezení obdělávání půdy a k celkovému upuštění od něj, je třeba hledat v prvních velkých omezeních v 60. a 70. letech. Časově to odpovídá rozšíření kukuřice na zrno, která se sklízí později. Setí po orbě nebo výsev do velkých množství posklizňových zbytků se tehdy staly obtížnější. Minimální obdělávání půdy bylo jednou z prvních etap, které otevřely cestu pro pokusy ústavu Arvalis v Boigneville v pařížské pánvi. Od 70. let máme tedy srovnání mezi bezorebným obděláváním, minimálním obděláváním půdy a orbou. Bezorebné obdělávání však v té době bylo spíše podružné.

Jako všude na světě se však tento nápad prosazoval stále víc a víc. Najednou byly všude na trhu dostupné patřičné stroje. Bezorebným postupům zůstali věrní jejich průkopníci, ale už v 90. letech nebyli jedinými. První usnesení o společné zemědělské politice a pád cen obilí vedly k zániku mnoha jistot. Musíme vzít také v úvahu specifickou situaci ve Francii. Velká část zdejších ploch jsou hlinito-vápenité půdy, které se špatně obdělávají. Výnosy se nedají s těmi v Anglii nebo severním Německu srovnat. Od chovu dobytka se stále více upouštělo a rozšiřovalo se pěstování obilí – to vedlo k většímu ekonomickému riziku a nutilo hospodáře k tomu, aby se rozhodli.

Pro zajištění rentability tedy bylo nutné najít řešení, jak pracovat výhodněji a jak růst. Konzervační obdělávání půdy ve Francii má své kořeny v této chaotické minulosti a ve své době bylo zkrátka jen jedním řešením při hledání ekonomické efektivnosti. Šetřilo čas, pohonné hmoty, stroje. Byla to velká doba pro secí exaktory HORSCH. Francie pro ně byla ideálním trhem. Ale byla to také doba velkých neúspěchů, především ke konci 90. let, kdy dvě velmi vlhké zimy těžce postihly i ty největší nadšence. Naštěstí ale byly úspěchy dostatečně zřejmé, aby se tento postup ujal trvale.

Noví aktéři a rozšíření metod

V tu samou dobu byly založeny APAD (Association pour une agriculture durable = Sdružení pro udržitelné zemědělství) a BASE (Biodiversité, Agriculture, Sol et Environnement = Biodiverzita, zemědělství, půda a životní prostředí), které vycházejí z metod konzervačního zemědělství. Tato sdružení přispěla k výměně poznatků mezi různými zeměmi a do Francie přinesla nové zkušenosti a informace. V tu samou dobu jsem založil časopis TCS. Díky sdružením, díky časopisu a díky některým dalším osvíceným agronomům, např. Claudovi Bourguignonovi a Lucienu Seguyetovi, získával tento směr stále větší strukturu a začalo cílené shromažďování vědomostí.

Malé chyby jsou někdy příčinou velkých objevů! Například jsme zjistili, že se k sobě velmi dobře hodí křížokvěté rostliny a luštěniny. V Bretani se tak spíše náhodně etablovalo spojení řepky a bobů. Pro tento postup to byl obrovský krok kupředu.

Poté se konzervační zemědělství stále více rozšiřovalo. V letech 2007 a 2008 získal opět na významu chov dobytka, ačkoliv jsme si už vlastně mysleli, že se tento postup hodí spíše pro velké obilnářské provozy. A nakonec jsme zjistili, že se toho od chovu dobytka můžeme hodně naučit. Existují dokonce pěstitelé obilí, kteří opět začali chovat dobytek. Já k nim také patřím!

Konzervační zemědělství už dávno není nezaměnitelným symbolem velkých podniků, které jsou vybaveny předimenzovanými stroji. Během doby začalo fungovat u všech hospodářství. Téma se mezitím ostatně rozšířilo také na pěstování ovoce, vinohradnictví a pěstování levandule. Pro přechod na tuto metodu mají nejlepší výchozí pozici spíše šířeji zaměřené provozy. Například díky investicím v rámci strojních družstev.

Politické potvrzení a vědecké uznání

Skutečnost, že se o konzervačním zemědělství začalo mluvit i na politické scéně, celé věci mimořádně pomohlo. Stéphane Le Foll, v letech 2012 až 2017 ministr zemědělství a rozhodný zastánce této metody, způsobil svým prohlášením, že je třeba podporovat zemědělskou ekologii a konzervační zemědělství, docela velké zemětřesení ve způsobu výuky na zemědělských školách. V říjnu 2014 založil GIEE (Groupements d’Intérêt Economique et Environnemental = Sdružení pro hospodářské a ekologické zájmy), aby zemědělským provozům poskytl potřebnou podporu.

Antonio Pereira, poradce zemědělské komory departmentu Haute-Marne, využil této nálady a spustil projekt GIEE Zemědělství-ekologie-přínosy. Ve stejné době vznikl také GIEE Magellan, který se ve velké míře zabýval řepkou a doprovodnými plodinami.

Výzkum musel držet krok s praxí. Konzervační zemědělství se tak stalo mostem mezi problémy v Evropě a Farm Labs.

Dnes má tato metoda solidní základ. Není to jen nějaká futuristická idea. Existuje mnoho zemědělců, kteří už takto postupují, mnoho zemědělců, kteří ji pozitivním způsobem dynamicky rozvíjí. Nacházíme se už ve stadiu transferu vědomostí a pomáháme si při realizaci.

Jaký je příští krok?

Konzervační zemědělství se etablovalo jako další cesta mezi konvenčním a ekologickým zemědělstvím. To, díky čemu je tento přístup tak silný, je způsob, jak vznikl a jak se s ním zachází. Je třeba jasně říct jedno: Jedná se o metodu, která se prosadila díky angažovanosti zemědělců, díky síle zapojených sdružení. Nikdy nedostávala subvence nebo podporu. Systém vyrostl zezdola a nebyl ustaven shora.

Stále více provozů mění své metody hospodaření, rozšířenější je společné využívání strojů. Pozitivní dynamika se zvyšuje, o to více, že zemědělce podporuje současný ministr zemědělství Julien Denormandie, který se v oboru velmi dobře vyzná.

Rok 2021 je novým bodem obratu: zvyšování cen hnojiv, nedostatek herbicidů, nárůst cen energií… Je také začátkem uhlíkové kampaně, kterou podporujeme už dobrých dvacet let. Zemědělci ji musí chápat jako šanci, kdy se s konečnou platností potvrdí, že zemědělství, ekonomika a životní prostředí spolu souvisí.

Další informace Frédérica Thomase o konzervačním zemědělství najdete zde: agriculture-de-conservation.com